Košík
0
0,00 Kč
SOVY A DRAVCI
Orel bělohlaví
Čtvrtý největší orel na světě s rozpětím až 2,5 m, vyskytující se v Severní Americe. Loví převážně ryby - nejvíce lososy a sledě. Tah těchto ryb končí svou namáhavou cestu vytřením v bystřinách, a vzápětí hynou. Toho využívá většina masožravců a samozřejmě i orlů bělohlavých, kdy se jich v jedné části řeky Chilkoot na Aljašce slétá v zimním období i několik set jedinců. Na jaře se opět vrací na svá hnízdiště při pobřeží Severní Ameriky. Před 80 lety byl úspěšně tento druh orla vybíjen pro nepodložené tvrzení, že chovatelům lišek a rybářům lososů bere obživu.
Rozšířeným používáním chemických přípravků proti hmyzu se začal zmenšovat i počet vylíhnutých mláďat. Orel bělohlavý se za několik desítek let stal symbolem všech ohrožených druhů na světě. V USA i jinde vznikly chovné stanice, aby dědictví volného vybíjení tohoto ohroženého dravce nepřetrvávalo do dalších let. Orla bělohlavého mají Američané ve svém znaku. Stal se symbolem svobody. Charakteristickým znakem tohoto druhu je bílá hlava se žlutým zobákem i očima, ale tu získává až v dospělosti ve věku pěti let. Do té doby má zbarvení celého těla tmavě hnědé.
Jak náš orlik rostl
Orel mořský
Impozantní dravec, největší, který se u nás vyskytuje. Má silný žlutý hákovitý zobák, žluté neopeřené nohy a krátký bílý kýlovitý ocas, zbytek těla je hnědý. Starší ptáci mohou mít bíle kropenatou či žlutohnědou hruď a hlavu. V letu se pozná podle dlouhých širokých křídel a roztažených ručních letek. Žijí trvale (po celý život) v párech. Pár obývá území o rozloze 30 - 70 km2. Nejsevernější populace se na zimu přemisťují jižněji, kde nezamrzá voda. Občas se zaletí i velmi daleko, kde se běžně nevyskytují (Perský záliv, severní Japonsko...). V jeho jídelničku jsou především ryby, vodní ptáci, občas i savci a v zimě i mršiny. Loví v letu těsně nad hladinou (vodní ptáky loví výhradně z hladiny - letících si nevšímá)
Orel královský
Orel královský obývá otevřené krajiny s osamocenými stromy od střední Evropy po Mongolsko. V říjnu migruje za teplem, na jaře v březnu se vrací. Jeho populacese v Evropě odhaduje na 2200 párů, z čehož naprostá většina žije ve východní části bývalého Sovětského svazu.
V Evropě čítá populace kolem 350 párů,z toho zhruba 70 na Slovensku a v Maďarsku. Dospělý pták je zbarven tmavě hnědě, temeno hlavy je světle šedé a v ramenní části křídel jsou bílá pera.
Rozpětíkřídel je od 170 do 200 cm. Orli si staví hnízdo z větví vysoko na stromech. Je používáno mnoho let a každý rok přistavováno, za několik sezón tak můžedosáhnout průměru až 1,5 m. Samice snáší 2 - 3 hnědě skvrnitá vejce, mláďata se líhnou po 43 dnech. Pohlavně dospívají v 5 - 6 letech, ale jsou známy případy, kdy úspěšně vyhnízdily i nedospělé páry.
Orel stepní
Jeden z běžných orlů vyskytujících se hlavně v Asii a Africe. Rozpětí křídel má až 2 m, je to vynikající letec – cestovatel, který dokáže v období ptačího tahu při využití vzdušných proudů bez odpočinku letět i několik set kilometrů. V sokolnictví se tento druh orla často nevyužívá. Všeobecně je známá dlouhověkost orlů, odhaduje se i věk 100 roků, ovšem spíše v zajetí. V přírodě se orli musí potýkat s nesčetnými nástrahami naší technické civilizace. Největším problémem pro tyto velké dravce se staly sloupy vysokého napětí. Dravec vždy vyhledává vyvýšené místo nad okolním terénem pro odsednutí, tyto sloupy se mu jeví jako nejlepší možné, a to se mu stává osudným. V poslední době se již začaly tyto "vražedné" sloupy zabezpečovat různými ochranami. Orel se nyní v sokolnictví využívá jen zřídka, a to hlavně pro jeho nedostupnost a malou možnost loveckých prostor. Tohoto krále ptáků může cvičit pouze jeden sokolník, pokud naváže s dravcem dobrý vztah, je mu věrný již navždy.
Charakteristickým znakem orlů při krouživém letu jsou široká, kulatá křídla zakončená od sebe roztaženými pery.
Výr velký
/ Bubo bubo/
Je to největší sova, kterou někdy nazývají králem noci, nebo nočním orlem. Má silnou, robustnější postavu s mohutnými pařáty. Jako všechny sovy má jemné prachové peří, které mu umožňuje tichý přepadový let. Dobře vidí i v noci, ale svou kořist zaměřuje především sluchem, který má několikrát lepší než člověk. Dokáže ulovit zajíce, bažanta nebo i menšího psa. Jsou i zprávy o tom, že výr dokázal napadnout srnčí zvěř, ale nejčastějším úlovkem je ježek, kterého občas sežere i s bodlinami. Domovinou jsou mu hluboké lesy se skalnatými místy, kde vyhledává velké dutiny a skalní jeskyně.
Charakteristickým znakem jsou velké, žluté oči a ouška z peří.
Sova pálená
/ Tyto alba/
Podle odborníků je to nejkrásnější sova Evropy, s typickým srdcovitým závojem kolem očí a krásně perleťovými zády. Je u nás považována za jednu z nejohroženějších sov. Na jejich nízkých stavech se opět podílela lidská bezohledná činnost. Tato sova v minulosti zdomácněla na různých staveních – věže kostelů, kravíny, stodoly a jiné, kde měla dostatek možností k lovu. Její potravou jsou především drobní hlodavci.
V sedmdesátých letech minulého století byla praxe trávení myší běžná. Jed působil zcela pozvolna, kdy myš ještě žila i několik dní, a tak se stávala snadnou kořistí. Nyní je používání těchto jedů zakázáno. Dalším novodobým nebezpečím pro menší sovy se stala kuna skalní, která se v současnosti přizpůsobila i městskému prostředí.
Puštík bělavý
/Strix uralensis/
Je to u nás velmi vzácná sova většího vzrůstu, velmi podobná puštíku obecnému, která je aktivní i přes den.Vyhledává hlavně smíšené lesy, při okrajích pasek, luk a polí. Při nedostatku potravy přeletuje. Hnízdí jak v dutinách, tak ve stromových hnízdech. Dříve se hojně vyskytovala na celém území Šumavy. Po několika posledních desetiletí se však její stavy mnohonásobně zmenšily. Nyní díky záchrannému odchovu se tyto sovy opět vrací do své lokality. Na území Evropy se nejvíce vyskytuje v odlehlých severních částech.
Puštík obecný
/ Strix aluco/
Naše běžná sova, s výrazně velkýma černýma očima. Hnízdí v dutinách stromů, v klidných částech lesů i parků. Může mít i šest mláďat.Vyskytuje se ve dvou formách barev - šedá a rezavá. S touto sovou jste se mohli setkat v pohádce "Tři oříšky pro Popelku", kde se jmenovala Rozárka.
Puštík paraguayský
/Strix chacoensis/
Puštík paraguayský (Strix chacoensis) je jihoamerická sova z čeledi puštíkovitých. Je blízce příbuzný puštíku rezavonohému. Jde o středně velkou sovu s opeřenými dolními končetinami, hnědošedého zbarvení. Jako žádný z puštíků nemá pernatá ouška. Obličejový závoj je světle šedý, někdy až bílý. Vyskytuje se zejména v Gran Chacu tedy na hranicích mezi Bolívijí, Argentinou a Paraguayí a v Argentinských provinciích Cordóba a Buenos Aires. Živí se malými savci, plazy, ptáky a také mnohými druhy bezobratlých, např. brouky, štíry, pavouky atd.
- Taxonomie: Patří do čeledi puštíkovitých (Strigidae) a rodu Strix.
- Vzhled: Tato sova je středně velká s charakteristickým zbarvením. Má hnědošedé peří s jemnými pruhy, bílé obočí a tmavé oči.
- Biotop: Žije hlavně v suchých lesích a savanách, kde je dostatek stromů pro hnízdění a úkryt.
- Potrava: Je to převážně noční dravec, který loví malé savce, ptáky a hmyz.
- Chování: Puštík paraguayský je známý svými tichými letovými schopnostmi a nenápadným chováním, což mu umožňuje efektivně lovit.
- Ohrožení: Tento druh není považován za ohrožený, ale jeho populace může být ovlivněna ztrátou přirozeného prostředí v důsledku odlesňování a zemědělských aktivit.
Ochrana: I když není považován za ohrožený, ochrana jeho přirozeného prostředí je klíčová pro zachování populace tohoto druhu.
Kalous ušatý
/ Asio otus/
Je to jedna z našich nejběžnějších sov, vyskytující se převážně v lesních lokalitách, v poslední době ji často můžete spatřit v městských parcích. Nehnízdí v dutinách, jak se většina lidí domnívá, ale vyhledává opuštěná vraní nebo stračí hnízda. Běžně mívá i pět mláďat. Živí se převážně drobnými hlodavci. Charakteristickým znakem je nápadná podoba s výrem velkým.
Poštolka vrabčí
/Falco sparverius/
Tento malý sokolovitý dravec se řadí mezi nejmenší na světě.Váží jen 10 dkg rozpětí křídel kolem 30cm. Je velmi obratným lovcem, živí se hmyzem, drobnými ptáky, uloví ještěrku a najde odvahu i k útoku na malého hada. Dokáže kolmo vyletět vzhůru, a obratně uchopit třeba vážku. Žije převážně v Americe.
Poštolka obecná
/Falco tinnunculus/
Nejběžnější sokolovitý dravec malého vzrůstu s rozpětím asi 70 cm. Zbarvení dospělých ptáků je odlišné. Samice má narezavělý nádech celého opeření, oproti samci, který má hlavu i ocasní pera šedá. Často se s ním setkáte v přírodě, jak třepetavým pohybem křídel stojí na místě a z výšky pozoruje svůj lovecký revír. Jeho potravou se nejčastěji stávají drobní hlodavci. Tento dravec jako jediný se dokázal adaptovat v městském prostředí v hojné míře, kde neloví holuby, jak se mnozí domnívají, ale vybírá jim z hnízda holoubata. Poštolka se stala nejpoužívanějším dravcem pro sokolnický výcvik začátečníků.
Charakteristickým znakem jsou srpovitě špičatá křídla, tmavě černé oči a příjemný inteligentní výraz.
Dřemlík tundrový
/Falco columbarius/
Velmi vzácný dravec pocházející ze severních oblastí. Dřemlík je jedním z nejmenších sokolovitých dravců, sameček nedosahuje mnohdy ani velikosti poštolky. Hnízdí na nezalesněných územích tundry a bažin, proto má velmi nenápadné zbarvení, aby dokázal splynout s okolím. Živí se především lovem drobných ptáků, dokáže však ulovit i hrdličku.Pro jeho velkou přítulnost, ale zároveň i bojovnost, byl ve středověku velmi oblíbeným u dvorních dam a šlechtičen. Velkou zálibou byl lov skřivanů, kdy tento dravec dokázal za svou kořistí stoupat kolmo vzhůru. Pro velké problémy s odchovem v zajetí se u nás v sokolnictví používá jen vzácně. Na našem území jej můžete spatřit pouze v zimním období, a to jen ojediněle
- Taxonomie: Patří do rodu Falco, což je stejný rod, do kterého patří i známější druhy jako sokol stěhovavý.
- Vzhled: Dřemlík tundrový je malý sokol, který měří přibližně 25-30 cm na délku s rozpětím křídel kolem 50-60 cm. Má krátká, špičatá křídla a poměrně krátký ocas. Samci jsou obvykle modrošedí s oranžovým nádechem na spodní straně, zatímco samice jsou hnědé.
- Biotop: Tento druh obývá otevřené tundrové oblasti a lesní okraje v severní části Severní Ameriky, Evropy a Asie. V zimě migruje do jižnějších oblastí, kde se vyskytuje v různých typech otevřených krajin.
- Potrava: Dřemlík tundrový loví především malé ptáky, ale také drobné savce a hmyz. Je známý svou schopností rychlého a obratného letu, který využívá k lovu.
- Chování: Je to samotářský pták, který je aktivní především za dne. Jeho lovecká strategie zahrnuje rychlé nálety na kořist.
- Ohrožení: Dřemlík tundrový není považován za ohrožený druh, ale může být ovlivněn změnami v prostředí, jako je ztráta přirozeného biotopu a změny klimatu.
Ochrana: Přestože není považován za ohrožený, je důležité sledovat jeho populace a chránit jeho přirozené prostředí, aby se zajistilo, že zůstane běžným druhem v oblastech, kde se vyskytuje.
Ostříž lesní
/Falco subbuteo/
Jeden z nejrychlejších dravců ve vodorovném letu, který dokáže vyvinout rychlost až 180 km/hod. Jako jediný dokáže ulovit vlaštovku. Nejčastější potravou je ovšem hmyz – chrousti, vážky, mouchy a jiné. Co uloví, škube a žere přímo za letu. Pro jeho velmi vzácný výskyt a problémy s odchovem se v sokolnictví používá jen zřídka.
Hlavním znakem ostříže je černá hlava, výrazný vous a černé oči. Ve zbarvení se nápadně podobá sokolu stěhovavému, ve velikosti poštolky. Zrak má osmkrát lepší než člověk, jako asi většina denních dravců .Říká se o něm " vidíš jako ostříž
Výreček malý
/Otus scops /
Je to druhá nejmenší, která u nás žije.Váží přibližně 6 dkg a nápadně se podobá výrovi. Tato sovička se zdržuje na našem území pouze v teplém období, na zimu odlétá kuriózním způsobem do jižních zemí. Svojí velikostí by se mohla stát snadnou kořistí jiných dravců, proto se při tomto namáhavém putování přemísťuje nenápadně podél křovin ze stromu na strom, a to po celou dobu. K tomu ji také napomáhá velmi nenápadné zbarvení, připomínající kůru stromu. Živí se zejména drobným hmyzem, ale výjimečně může ulovit i menšího hlodavce. Tato sovička je u nás velmi vzácná a v přírodě díky jejímu ochrannému zbarvení ji nelze běžně spatřit.
Kulíšek nejmenší
/Glaucidium passerinum /
Již podle názvu se jedná o nejmenší sovu, která váží necelých 5 dkg , asi ve velikosti vrabce. Má husté jemné prachové peří, které mu umožňuje dokonalou ochranu proti chladu, a proto nemusí na zimu odlétat na jih. Je aktivní jak ve dne, tak i v noci. Loví převážně drobné savce a drobné ptáky.V zimě si dělá v dutině stromů zásoby potravy. U nás je tento druh velmi vzácný
Sýc rousný
/Aegolius funereus /
je typickým obyvatelem lesního prostředí středních a horských poloh. Na výběr hnízdního biotopu není náročný, usadí se jak v zapojených smrčinách, tak ve smíšených nebo i listnatých porostech. Bez problémů obsazuje dutiny i na solitérách v imisních holinách nebo v porostních stěnách na okraji mýtin. Kořist vyhledává v celém prostoru lesa včetně okrajů hustě zapojených kultur, v rozrostlém bylinném patře podél cest, na průsecích, mýtinách nebo holinách.
Loví stejně jako puštík z vyvýšeného místa na čekané. S oblibou osídluje datlí dutiny, ale dokáže vytvořit také početné budkové populace. Pro sýce jsou vyvěšovány budky s vnitřním rozměrem nejméně 20´20´35 cm a vletem o průměru 8 cm, vystlané dostatečnou vrstvou hnízdního materiálu. Při volbě počtu umístěných budek v jednotlivých lokalitách je nutné zohlednit výskyt kun a do jisté míry i přítomnost hnízdícího páru puštíka, který jej může při nedostatku kořisti ze svého okrsku vytlačovat..
V letech dostatku kořisti mají však oba druhy svůj životní prostor dobře rozdělený a mohou hnízdit i v blízkém sousedství. Není výjimkou úspěšné vyhnízdění obou druhů v budkách vzdálených 200‑300 m od sebe. Dostatečné hustoty drobných hlodavců v některých letech také sýcům umožňují zvyšovat koncentraci hnízdících párů až k hodnotám kolem 15 páru na 10 km2. Budky lze tedy instalovat 400‑500 m od sebe. Sýc rousný je zvláště chráněný, silně ohrožený druh.
Sýček obecný
/Athene noctua /
Sýček je malá drobná sova, která se živí převážně hmyzem. Traduje se o něm pověra, že přináší špatnou zprávu. Je to dáno tím, že tato sova loví noční hmyz, který byl lákán především na světla lampiček na hřbitovech, nebo na svit svíček za okny, kdy u nemocného člověka svítily až do rozednění. Sýček toho náležitě využíval a při svém lovu často narážel na skleněné tabule, tím ovšem nemocnému připomínal klepající "smrt". Dovršením této situace byl jeho houkavý zvuk " púújď ", který si lidé vyložili jako pobízení k odchodu duší zemřelých. Především tato nepodložená pověra měla za následek velké pronásledování sýčků. V dnešní době se na sporadickém výskytu podílí i stále menší možnost hnízdění ve stodolách, kravínech a jiných lidských stavení.
- Řád: Sovy (Strigiformes)
- Čeleď: Puštíkovití (Strigidae)
- Velikost: Délka 23–27,5 cm, hmotnost 150–250 g, rozpětí křídel 50–57 cm.
- Vzhled: Poměrně ploché temeno (zezadu je na něm kresba tzv. "nepravé tváře"), dlouhé nohy a krátký ocas. Svrchu je peří hnědé, bíle kropenaté, na temeni jemněji, na hřbetě výrazněji. Břicho je bělavé, hustě hnědě čárkované. Bělavé šikmé obočí dodává sýčkovi "přísný" výraz. Oči jsou žluté.
- Potrava: Hmyz, drobní hlodavci, malí ptáci, mláďatům jsou přinášeny jako hlavní složka potravy žížaly.
- Hnízdění: Hnízdit začíná nejčastěji v dubnu, samice snáší 3–6 vajec. Doba sezení je zhruba 28 dnů, doba hnízdní péče o mláďata cca 4 týdny
Raroh velký
/Falco cherrug /
Velmi oblíbený v sokolnictví, udatný, učenlivý lovec, zároveň velmi chytrý, ale nesnadný na výcvik. Postavou připomíná sokola, je však mnohem robustnější. Raroh velký je všestranný lovec, dokáže v letu ulovit volavku, čápa nebo husu, ale třeba i na zemi zajíce. Přirozenou kořist v jeho domovině, stepních rovinách, tvoří ponejvíc sysel. Arabové s tímto dravcem uloví i dropa, který je velký asi jako naše krůta. Ve středověku s nim dokázali ulovit i orla, ale jen za pomoci člověka. I několikanásobně většího orla napadl ve výšce za záda, a tím ho přinutil přistát na zem, kde už na něj čekala pomoc sokolníka. Zajímavostí tohoto druhu jsou modrošedé pařáty u mláďat, které se v dospělosti postupně mění na žluté. Oči jako u všech sokolovitých jsou tmavě hnědé až černé.
Raroh jižní
/Falco biarmicus /
Vyskytuje se na skalnatých územích jižní Evropy a severní Afriky. Je poměrně větší než poštolka s rozpětím asi 90cm, nápadně rezavou hlavou a charakteristickým vousem pro všechny sokolovité dravce. Jeho přirozenou potravou je drobné ptactvo, ale uloví i holuba skalního, sokolnicky vedený dokáže ulovit i kachnu. Ve svém přirozeném prostředí využívá skalních vyvýšenin pro pozorování, a odtud útočí kolmo dolů na svou kořist. Dokáže lovit ve spolupráci s partnerem.
Sokol stěhovavý
/Falco peregrinus /
Nejrychlejší dravec na světě, dokáže vyvinout při střemhlavém letu rychlost až 300 km/hod. Jeho postava je přizpůsobená těmto velkým rychlostem, dlouhá špičatá křídla, krátký ocásek. Loví pouze ptáky v letu, a to tím způsobem, že jim v této rychlosti úderem pařátů srazí vaz. Při zemi nebo v lese je neobratný, setkat se sním můžete pouze ve volném prostoru. Tento dravec je velmi vzácný, v sedmdesátých letech byl u nás na pokraji vyhubení, především pro velké využívání chemických postřiků na hubení hmyzu. Sokolnicky vedený dravec, který je již od středověku nepřekonatelný v lovu. Dříve ho mohli cvičit pouze králové a šlechtici. Od tohoto druhu se odvozuje název " sokolnictví ".
Charakteristickým znakem tohoto dravce je černá hlava s vousem a černé oči.
Sokol lovecký/Raroh velký
/Falco rusticolus & Falco cherrug /
Tato kombinace umělého křížení vznikla pro využití nejlepších loveckých vlastností a odolnosti vůči nemocím. Sokol lovecký je velmi vzácný ohrožený druh. Je považován u sokolníků za krále všech sokolnicky vedených dravců. Domovinou mu jsou severské oblasti odlehlých lesů a tundry. Čím severněji se nachází, tím je jeho zbarvení světlejší až čistě bílé. Tato poslední forma zabarvení je nejvzácnější, u sokolníků nejcennější pro jeho nejlepší letecké i lovecké schopnosti. Dodnes je například v arabských státech u šejků nadřazován nad vše ostatní, manželky nevyjímaje.
Jestřáb lesní
/Accipiter gentilis /
Je to dravec s výjimečně silnými loveckými instinkty, pro které se stal nejpoužívanějším loveckým dravcem v sokolnictví již od středověku. Vyskytuje se v hojné míře prakticky na celém našem území, a to hlavně v lesních lokalitách. Rozpětí křídel nepřesáhne 1,2 m a dlouhý ocásek mu umožňuje se obratně pohybovat v lesním terénu. Loví rychlým a přepadovým letem na krátkou vzdálenost, kdy dokáže ulovit i zajíce nebo bažanta. Často se objeví v myslivecké bažantnici, kde způsobí nemalé škody. Dravec ovšem loví od přírody jen zesláblá a nemocná zvířata, a tak se mu uměle odchovaná bažantí populace jeví podobně. Často také jestřáb loví domácí slepice, hlavně na okraji vesnic přilehlých k lesu. Tohoto dravce často lidé zamění za káně lesní.
Charakteristickým znakem jsou krátká kulatá křídla, dlouhý ocásek, žluté až pronikavě oranžové oči a zlý výraz.
Krahujec obecný
/Accipiter nisus /
Dravec drobného vzrůstu, ale s nejodvážnějšími loveckými vlastnostmi. Velikostí a rozpětím křídel asi 70 cm připomíná poštolku, ale postavou a zbarvením jestřába. Běžný dravec, ale pro jeho plachost jej takřka nelze spatřit v přírodě, s výjimkou zimního období, kdy pro nedostatek potravy se objevuje v blízkosti lidských obydlí a loví drobné ptactvo. Často se objeví v městských parcích, kde bezhlavě pronásleduje svou kořist, mnohdy až do obytných částí města. Stává se, že v zápalu svého lovu občas narazí do prosklených vitrín, kde se zrcadlí okolní stromy. Krahujec dokáže ulovit jako jeden z mála dravců větší kořist než je on sám – například hrdličku nebo holuba.
Charakteristickým znakem jsou krátká kulatá křídla, dlouhý ocásek, tenké dlouhé pařáty a démonický výraz žlutých očí.
Káně lesní
/Buteo buteo /
Poměrně velký dravec s rozpětím až 1,2 m, čímž se zařazuje mezi největší a nejběžnější u nás žijící dravce. Pro svou těžkopádnost a menší dravost je nevhodný pro výcvik v sokolnictví, a často si ho lidé zamění za jestřába, dravce útočícího na domácí drůbež. Nejčastěji se s ní ovšem setkáte, jak krouží nad polem, nebo při okraji silnic vysedává na stromech a čeká na svou " kořist". Tou často bývá přejetý zajíc nebo bažant, ale k silnici se stahují i hraboši, kteří zde nachází také svoji potravu – zrní a jiné produkty zemědělské činnosti, a tak se stávají jejich další snadnou potravou. Bohužel však často doplácí životem na svou nerozvážnost při možném střetu s autem . Říká se jí " káně – myšilov".
Charakteristickým znakem jsou dlouhá zaoblená křídla a tmavě hnědé oči.
Káně Harrisova
/Parabuteo unicinctus/
Káně většinou patří mezi pomalejší a nepříliš obratné dravce využívající k lovu široká křídla uzpůsobená kroužení. Káně Harrisova je však výjimkou a český název je poněkud zavádějící. Lovecké vlastnosti mnohem lépe vystihuje anglický název Harris Hawk, tedy jestřáb Harrisův. Ostatně loví velikostně velmi podobnou kořist jako jestřáb lesní, byť s větším podílem savců. Povahově se však nedá srovnat s žádným jiným dravcem. Ptáci odchovaní v zajetí jsou velmi krotcí, klidní a nedělá jim problémy ani klasický voliérový chov, kde se například jestřáb při jakémkoli vyrušení mrzačí o pletivo.
Domovem kání Harrisových je Střední a Jižní Amerika, převážně polopouštní oblasti. Z toho vyplývá její teplomilnost a jiný způsob rozmnožování než u evropských druhů.
Luňák červený
/Milvus milvus /
Velmi vzácný dravec podobný luňáku hnědému, s rozpětím asi 1,5 m a načervenalým zbarvením. Stejně jako on se živí sběrem mrtvých živočichů, převážně rybami. Luňák si staví hnízdo vysoko v korunách listnatých stromů, v odlehlejších částech lužních lesů. S oblibou si na hnízdo přináší různé lesklé předměty.
Charakteristickým znakem je stejně jako u luňáka hnědého při letu výrazně vykrojený ocásek do "V".
Hnízdí v lesích, které ani nemusí být rozlohou velké, často v blízkosti vodních ploch či toků. Luňák je v Karafiátových Broučcích zobrazován jako postrach světlušek – broučků. To však má se skutečností málo společného, luňák rozhodně světlušky neloví.
Luňák hnědý
/Milvus migrans/
U nás poměrně vzácný dravec, vyskytující se převážně v oblastech lužních lesů. Je to jeden z větších dravců s rozpětím křídel až 1,3 m. Živí se hlavně sběrem mrtvých živočichů, především rybami. V jižních zemích se vyskytuje častěji, a to hlavně na skládkách, kde se přiživuje na zbytcích podobně jak to u nás dělají havrani. Jeho trávící ústrojí je jako asi u jediného dravce přizpůsobeno strávit jakoukoli potravu ( salám, paštiku nebo i rohlík ). Tento dravec u nás nezimuje, na podzim odlétá na jih.
Charakteristickým znakem je při letu výrazně vykrojený ocásek do písmene "V" podobně jako u rorýse.
Sup bělohlavý
Supi patří do řádu dravců. V rámci skupiny, ve které najdeme nejdokonalejší ptačí predátory, se odlišují několika typickými znaky. Zatímco většina dravců má krátký krk, supi mají krk dlouhý, což jim umožňuje dosahovat dovnitř zdechlin. Krk i hlava jsou navíc opatřeny pouze krátkým opeřením, díky němuž se tyto části těla snadno očistí od krve a dalších zbytků. Jejich nohy jsou relativně slabé a tupé drápy pomáhají supům jen při chůzi, nikoliv při lovu kořisti. Další zvláštností je přizpůsobení k dokonalému plachtění, při kterém vyhledávají potravu. I proto mají společně s kondory ze všech dravců nejdelší křídla. Nejdůležitějším smyslem je vynikající zrak. Typickým prostředím jsou otevřené krajiny a strmé skalní štíty.
